Reminiscence za výstavou a Malou Paříží první republiky
V Teplicích jsem se narodila. Znám tu každou ulici, tajné chodby, které vedly z šanovských dvorků, vím, jak chutnal pramen u Hadích lázní, jak se sáňkovalo na stráni v Lipové ulici, kde dnes stojí pečovatelský dům, jak skvělé koupání bylo na Písečáku, na Zámecké nebo Angru. Jsem Teplická duší i srdcem. Proto jsem na výstavu v Regionálním muzeu s názvem Teplice za první republiky 1918 - 1938 musela jít. I když na docela poslední chvíli...
Přiznám se, že jsem očekávala nudnou klasiku, ale tahle expozice byla jiná. Rozhodně nenudila a autorům, velká poklona. Podařilo se jim vytvořit obsáhlou, a přitom přehlednou a rozmanitou výstavu. Dva roky příprav a precizně odvedená práce byly cítit v každém detailu. Expozice vyznívala hravě a překvapovala kompoziční pestrostí.
Rozdělená byla do několika tematických bloků a poskytovala zajímavé leporelo z všechních dnů Tepličanů. Uvozoval jí filmový dokument z roku 1929, který nechal nahlédnout do ulic města té doby. Exponáty, z nichž většina pocházela z teplického muzea, byly prezentované způsobem, který vtáhl návštěvníky do děje. Dopřál jim intenzivní pocit, že se Teplicemi za první republiky sami procházejí, vstřebávají atmosféru města, letní vzduch v ulicích, kontrast každodenních starostí, pohody nedělního odpoledne i předválečného napětí.
Mezi autory rozsáhlé reminiscenční výstavy byly kurátorky Bohuslava Chleborádová a Pavlína Boušková. Obě se v pondělí 25. února věnovaly návštěvníkům, kteří navštívili expozici v rámci derniéry. Těm, co se jako já přišli podívat na poslední chvíli, tedy v den, kdy akce končila, případně se na výstavě objevili už poněkolikáté. Ostatně, tahle expozice za opakovanou návštěvu rozhodně stála. -ina-
Zleva: Pavlína Boušková a Bohuslava Chleborádová
Z informací B. Chleborádové a P. Bouškové:
Vznik republiky v roce 1918 oslavovala téměř celá země, ale v Teplicích nebyl vítán s nadšením. V té době tu žilo kolem 25 tisíc obyvatel. Z toho bylo zhruba 90 % Němců a ti nechtěli sdílet republiku s Čechy. Měli zájem na vytvoření provincie Deutschböhmen, s cílem připojit se k německému Rakousku a později k Německé říši. To se nepodařilo, protože už v prosinci 1918 obsadila československá vojska státní a samosprávné úřady a Teplice musely respektovat, že se staly součástí Československé republiky. Nicméně samosprávné úřady a magistrát v Teplicích úřadovaly dál v německé řeči, pouze pracovníci ve státních úřadech jednali dvojjazyčně.
Situace po první světové válce nebyla dobrá. Přetrvával nedostatek potravin, nedostatek surovin, byla zde bytová nouze. Docházelo k bouřím, zvyšovaly se ceny, daně a další poplatky. Nespokojenost obyvatel ústila v potyčky mezi oběma národnostními skupinami. Když se koncem 20. let začala situace uklidňovat, přišla krize. Omezovala se výroba, zavíraly se podniky a s tím souvisela vysoká nezaměstnanost, která v polovině třicátých let dosáhla v Teplicích až 20%.
To dalo podnět k různým nacionalistickým tendencím, protože německé obyvatelstvo vinilo ze situace Československý stát. V roce 1935 zde jednoznačně vyhrála volby Sudetoněmecká strana Konráda Henleina a dál všechno spělo k řešení krize Mnichovskou dohodou. Teplice byly obsazeny německým vojskem a staly se součástí Německé říše.
I přes neklidnou situaci se Teplice stávaly moderním městem 20. století. Panoval zde čilý, veřejný kulturní a spolkový život. Vzniklo zde mnoho hodnotných architektonických staveb. Bylo například znovu postavené divadlo, které před tím do základů vyhořelo, fungovaly zde čtyři kina, z toho dvě kina v Trnovanech, byla tady řada kaváren, několik šantánů, restaurací a varieté. Hojně navštěvovány byl například Hotel Imperátor nebo Monopol, kde bylo slavné varieté, v němž vystupovali pražští, němečtí a další umělci z celé Evropy. Denně se v Teplicích pořádaly koncerty, výstavy. Malá Paříž zkrátka žila v každé době a za každé situace...